Abstrakt (Plné znění článku v angličtině dostupné na EN verzi naší webové stránky) Hráč nagauta na šamisen, zakladatel žánru "Sōsaku Kamigata-Jōruri" a japonský skladatel Tōon Katsusuke Nakajima (1940-2009) působil jako plodný pokrokový myslitel v oblasti tradičních nástrojů a hudby, kde vytvořil složitou síť hudebních postupů, historických rolí a hluboce rozvinutých tradic s novými a kreativními kompozičními řešeními. Jeho skladba Mizu No En (Zášť vody) (1969) pro šamisen, hlas a fue (flétnu šinobue a nókan) je podmanivě provokujícím příkladem, který zpochybňuje roli japonských tradičních nástrojů a interpretů/skladatelů v moderní hudbě tím, že odhaluje proces modernizace tradice založené na vlastní zděděné hudební estetice a praxi. Zkoumáním nakolik je do této skladby začleněna moderna, tradiční idiomy, nástrojové role a hudebně-kulturní souvislost se dokládá, jak může japonská tradiční hudba koexistovat v rámci moderní hudební scény a zároveň si zachovat vlastní identitu a původní estetiku. Zpochybněn bude také samotný proces hudební analýzy, jehož vliv historicky omezoval, zastiňoval a snižoval ocenění japonských interpretů/skladatelů i samotných japonských nástrojů. Výzkum zahrnuje osobní zkušenosti skladatelky, učitelky, badatelky a hráčky na japonské nástroje žijící v Tokiu a autentické rozhovory s interprety, studenty a rodinnými příslušníky spojenými s Nakajimou. Práce navrhuje nové alternativy k japonským tradičním instrumentálním rolím a výkonům v rámci soudobé hudby, pokud se obohatí o myšlenky a tradice z vlastní historie, a snad tak rozšiřuje možnosti moderní hudby.
◼
Článek vyšel v časopise Živá hudba 2021/12
