Abstrakt (Plné znění článku v angličtině dostupné na EN verzi naší webové stránky) V roce 1785 měla v londýnské Covent Garden premiéru pantomimy Omai aneb Cesta kolem světa s hudbou anglického skladatele Williama Shielda. Ačkoli estetika hudby byla převážně západní, neboť věnovala velkou pozornost realističnosti kulis, představovalo dílo "protoetnomuzikologickou" snahu o představení a rekonstruci polynéských nástrojů a jejich tónových kvalit. O 236 let později zintenzivňující se globalizační procesy v oblasti tichomořských ostrovů zkomplikovaly vztahy mezi domorodou hudbou a jinými hudebními tradicemi. Tento článek se zaměřuje na netradiční výstupy etnomuzikologického výzkumu založeného na praxi aplikovaného na polynéské kulturní dědictví. Výzkum staví na konceptu udržitelnosti rozšířeného na globální kulturní prostředí, který by se dal označit jako "meta-udržitelnost". Po stručném představení klíčových prvků tahitského tradičního umění článek shrnuje teoretická východiska, na nichž je výzkum založen. Charakterizuje paradigma kompoziční etnomuzikologie jako model mezikulturní kompozice, který by mohl představovat účinný nástroj pro efektivní zajištění většího uplatnění tahitského kulturního dědictví v nehmotném globálním depozitáři světové kultury. L'Esprit du Feu: Te Vārua o te Auahi je experimentální opera v tahitském jazyce, která staví na domorodých kompozičních postupech a hudebních nástrojích. Toto tvůrčí zkoumání hudební syntézy je výsledkem " výzkumu ve více režimech", kombinujícího kontrastní přístupy ke kulturní udržitelnosti. Jako hudební fikce informovaná terénní prací demonstruje možnosti nové estetiky pro meta-udržitelný rozvoj tahitské hudební tradice. V Příloze B je dostupný klavírní výtah celé opery (jen online).
◼
Článek vyšel v časopise Živá hudba 2021/12
