Živá hudba

Abstrakt:
Uvádění oper Leoše Janáčka v letech 1996-2012 má v zahraničí jednoznačný vzestupný trend, v ČR se podíl jeho titulů na repertoáru operních divadel propadá. Takový je výsledek porovnání dostupných databází Divadelního ústavu, Národního divadla v Praze, Národního divadla Brno, www.operabase.com, Universal Edition a www.theoperacritic.com. V zahraničí je Janáček už dlouhodobě „sázkou na jistotu“, doma tomu už od dob odmítání Její pastorkyně pražským Národním divadlem tak není. Současné vedení pražského Národního divadla ani nezakrývá, že naplňování národního kulturního dědictví je zátěží, se kterou si neví rady. Stageing Leoš Janáček´s operas between 1996 and 2012 abroad shows an unambiguously rising trend while in the Czech Republic, the ratio of his titles at the opera theatres slumps. This is the result of comparing the available databases of the Theatre Institute, the National Theatre in Prague, the National Theatre Brno, www.operabase.com, Universal Edition and www.theoperacritic.com. Abroad, for a long time already, Janáček is the „sure bet“, while at home, already since the times of the refusals of Jenufa by the National Theatre, it is not the case. The present management/board of the Prague National Theatre does not even try to hide that fulfilling the national culturalheretige is a burden they do not know how to deal with. Odpověď po příčinách tohoto janáčkovského paradoxu s nadšeným „nepovinným“ přijímáním Janáčka ve světě a zdrženlivým, rozpačitým, chladným, až odmítavým v ČR připomíná komplikovaný rébus od úrovně nastudování a ekonomických možností přes propagaci po postavení kultury v současné české společnosti, vkus operního publika až po souvislost s naší národní identitou. Finding the causes of this Janáčkian paradox of enthusiastic „optional/voluntary“ acceptance of Janáček in the world and the reserved, embarrassed, cool or even rejecting approach in CR reminds solving a complicated riddle. From the level of staging and economic possibilities through promotioni to the position of culture in the contemporary Czech society, the opera audience tase as far as the connection with our national identity. Na světě není jiná analogická „malá“ země, jejímž skladatelům se podařilo tak masivně a soustavně proniknout do světového operního repertoáru. Janáček je dnes spolehlivým „vývozním artiklem“ a rodinným stříbrem, a to nejen ve srovnání s ostatními českými operními skladateli, ale i tvůrci větších zemí s rozsáhlou operní tradicí. Díky Janáčkovým operám se s Českou republikou seznamují tisíce interpretů a miliony diváků. Po roce 1989, které svobodně otevřelo hranice, však stále neumíme Janáčka ani prosadit v českém repertoáru, ani ho „vyvézt“ do zahraničí; toto pravidlo potvrzují výjimky jako dirigenti Jiří Bělohlávek, Jiří Kout, z těch mladších Tomáš Netopil nebo Tomáš Hanus, sólisté Gabriela Beňačková, Peter Straka, Štefan Margita, ale i Aleš Briscein nebo Eva Urbanová. Dosavadní vývoj uvádění a přijímání Janáčkových oper je potvrzením dilematu české národní identity: Dělá nám dobře být pyšní na úspěchy inscenací Janáčkových oper v zahraničí (a případně je malicherně kritizovat), vlastní tvořivé rozvíjení a obohacování kulturní tradice však utápíme v závistivém sebestředném provincionalismu.

Citace:
Helena Havlíková. Let vězněného orla. Živá hudba 2012/3. On-line <https://ziva-hudba.info/let-vezneneho-orla/> [21. 12. 2024].
Kopírovat Helena Havlíková. Let vězněného orla. Živá hudba 2012/3. On-line <https://ziva-hudba.info/let-vezneneho-orla/> [21. 12. 2024].